INSECT ARK - Raw Blood Singing
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když jsem SAADE slyšel v Plzni naposledy málem zbořili klub. Byli jednoznačně nejhlasitější klubovou kapelou, kterou jsem kdy slyšel. Údajní králové hlasitosti z MANOWAR by mohli jen tiše závidět to, jaký akustický tlak dokáže pouhá dvojice muzikantů v malém klubu vytvořit. Měl jsem tehdy pocit, že se mi musí každou chvíli rozpadnout tělo na malé chvějící se částice. Ale to předbíhám hlavní hvězdu večera o němž napíši několik řádků.
Když jsem v pátek vstoupil do klubu, na scéně právě vládnul K-LXM se svým noise-industriálním diktátem, rozloženým na stolku uprostřed pódia. Od ambientnějších ploch se rychle dral k brutálnějším atakům. Tyto vpády velmi výživně houpaly s dynamikou celé produkce a oproti jiným industriálním setům nabízely stále nové motivy, jež dokázaly udržet plnou pozornost i u lidí, kteří byli viditelně tímto žánrem zatím netknuti. Hlukovou trýzeň doprovázely krom různých pružin a plechů i snímače, které si K-LXM dával do úst a přes efekty prznil své vlastní skřeky a vytí. Závěr setu patřil výraznějším rytmickým sekvencím, které na sebe byly vrstveny. Myslím, že mohu s klidným svědomím říci, že to byl nejlepší koncert, jaký jsem od K-LXM zatím navštívil.
Na MÖRKHIMMEL jsem se více než těšil. Jedna z mála metalo-crustových kapel domácího podzemí je posledních pár měsíců vidět a slyšet hlavně díky albu „Zloskřivec“, které se může pochlubit i vinylovou verzí. Aranžérsky jde o skvěle okoukaný, špinavý crustem načichlý oldchool. Instrumentální mašina živě až na pár výkyvů pracuje více než uspokojivě, smíšené dojmy do jejich setu ale vlévá osoba vokalisty Slávka. Při příchodu všem ukázal nedotaženého paroháče, jako by se sám styděl, že něco takového před lidmi udělal a následně započal projev, ve kterém se snoubila zvláštní nejistota s black metalovým pózováním. Instrumentální chyby odnese rychle čas, ale to jak kapela působí jako celek, přehlédnout nelze. Postrádám to mrazení v zádech, atmosféru a jiskřivou živelnost, kterou dokázali předat na koncertě bývalé kapely některých členů MÖRKHIMMEL. Chci však věřit tomu, že jsem měl jen štěstí na méně povedené vystoupení.
Od SAADE jsem čekal brutální sonický válec a pokud se tak zlehka tvářili první dvě skladby, tak třetí odhalila skutečnou tvář nového materiálu. Jako bych většinu setu poslouchal flanelovou verzi FOO FIGHTERS. Jen tu je více špíny, více dřevorubectví a méně prvoplánově hitových nápadů, které se rychle zavrtají pod kůži. Kytara hnaná často přes kvákadlo, výrazný flanger a basový aparát lehce zalepila prostor baskytary, současně nepůsobila zdaleka tak přepáleně, jako minulý koncert. SAADE si dovezli vlastního zvukaře, který dokázal udělat zvuk tlustý, plný, ale přesto poměrně slušně čitelný. Velkoparádně z celého zvuku lezly bicí, za což lze poklonu vystřihnout krom zvukaře i famóznímu bubeníkovi. Překvapující bylo, jak písničkově a popově (v dobrém slova smyslu) z celého setu SAADE vybruslili, aniž by poztráceli svoji stonerovost a psychedelii. Příště jdu zas.
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.